Nastal čas dovolených a hlavně čas dlouhých cest na motorce. Po skoku do rakouského Yspertalu nás tentokrát čekaly plnokrevné Alpy. V plánu bylo 2000 kilometrů, což za pět dní není nic hrozného, ale v horách je to trochu jiná písnička. Jak si s nimi MT poradí? 

Upřímně řečeno z kempování s motorkou v Alpách jsem už vyrostl. Vezete s sebou hromadu věcí navíc, počasí vás může zle vytrestat a ceny kempů už nejsou o tolik nižší, než ceny penzionů. Takže v plánu byla cesta k Inssbrucku, pak do Livigna na dvě noci a pak přes Švýcarsko znovu do Rakouska a nakonec rychlý přejezd přes Mnichov domů. Jedeme ve dvou, takže oba boční kufry jsou narvané k prasknutí. Topcase si necháváme volný na případné odkládání oblečení, lahve s vodou, nebo nákup suvenýrů. K tomu máme ještě malý tankvak SHAD, ve kterém vozím foťák a doklady. 

Jedeme po Strakonické přes Passau a dále na jih. Když jsem předjížděl už třetí kolonu na strakonické ve třiceti stupních, přemýšlel jsem nad tím, jestli to bylo úplně moudré, ale s motorkou to tak nějak jde. Na Šumavě už byly teploty snesitelnější. Na poslední benzínce jsme museli tradičně odpovídat na cenu a kvality našeho MT. Není to tak těžké, motorka funguje výborně a už jsme si jí zkusili i na delších cestách, takže zpětná vazba je vždy dobrá. 

Za Passau, což je mimochodem moc pěkné město, které určitě stojí i za samostatnou návštěvu, nás zastihuje první deštík. Tomu ještě ujíždíme, ale na dálnici před Inssbruckem už to schytáme naplno a posledních 100 kilometrů jedeme v hustém dešti. To se mi na MT stalo poprvé. Motorka nemá kontrolu trakce, ani jiné asistenty, takže jsem na plynu opatrný. Mód rain ale nezapínám, podle mě to není potřeba a když jste rozumní na plynu, není to potřeba. Ochrana jezdce v dešti není vůbec špatná, třeba na rukavice se mi nedostává skoro nic a i na přilbu nejde zdaleka tolik vody, kolik by mohlo. Tady ale podotýkám, že jsem si na MT dal zvýšení plexi malým deflektorem. Déšť je ale tak silný, že voda postupně nateče všude. 

To už máme ale 70 km do hotelu Platzl, ke kterému vedou krásné zatáčky, které si ale v dešti moc neužívám a je to hlavně o co nejrychlejším přesunu do tepla. Respekt jsem měl samozřejmě z pneumatik. Maxxisky moc výrobců nepoužívá, takže moc nevím, co od nich na vodě čekat. Fungovaly ale výborně a k žádné krizové situaci nedošlo, i když jsem občas musel trochu ostřeji na brzdy. Ty je dobré používat obě najednou. Díky naloženým kufrům a spolujezdkyni je hodně účinná i zadní brzda. 

Do Itálie

Ráno u snídaně studuju všechny možné předpovědní modely a po zhodnocení situace vyrážíme sice ne tak pěknou, ale celkem jistou cestou do Itálie přes Brenerský průsmyk. Ten stojí pro motorku 11 EUR. Pak chceme jet na Merano. Dá se jet údolím přes Bolzano, ale taky přes parádní průsmyk Passo Giovo. Tady začínají první vracečky a to pravé Alpské ježdění. Počasí drží a my pokračujeme dál na Livigno. 

Když sjíždíme dolů do Merana, čeká nás provoz všedního dne, což je trochu opruz. Na motorky jsou tu ale zvyklí, takže se nám daří auta i náklaďáky předjíždět bez problémů. Když si dáváme kafe u poslední křižovatky před Švýcarskem, děsí nás bouřka, která je směrem na Livigno a prodlužujeme si cestu zajížďkou na Passo Resia. Nahoře jsou dvě krásná jezera a oblíbený zatopený kostel, kde si tak nějak musíte udělat fotku. Super ale je, že do průsmyku vedou rychlé silnice, takže se tam i parádně svezete. 

Bouřka mezitím přeskočila do druhého údolí a my pokračujeme zatáčkami do Švýcarska. Ještě před přejezdem do Livigna nás čeká starý tunel, který je jednosměrný a upřímně řečeno trochu děsivý. Odměnou za jeho průjezd je ale nádherný výhled na přehradu Livigno, která je na druhé straně. Je tu ale taky budka, kde vás skásnou o 13 franků za jednosměrný a 20 za obousměrný průjezd. 

Do Livigna už dojíždíme celkem hotoví, zase máme v kolech přes 300 kilometrů a tentokrát už to na rozdíl od celkem rychlému přejezdu do Rakouska celkem náročné. V Livignu si najde svoje asi každý. Je to jedno z nejhezčích alpských center, kde se dá jezdit na kole, na motorce, na lyžích, nebo chodit pěšky. Nechybí ani hromada atrakcí pro děti. My tu máme oblíbený resort Bivio, kde se dá zaparkovat motorka pod střechu a parádně zregenerovat v bazénech a saunách. Jo a je to bezcelní zóna, takže litr benzínu tu stojí 1,40 EUR! Na jednu nádrž ujedeme 350 kilometrů. takže se to zatraceně vyplatí!

Stelvio a spol.

V pátek nás čeká nejatraktivnější a zároveň nejtěžší část cesty. Podle navigace je to 330 km za necelých 7 hodin. To už něco značí:-) Vyrážíme průsmykem Focagno. Ten vás svede dolů do Bormia. Odtud můžete vyrazit na Stelvio. To si ale necháváme až na odpoledne s ohledem na provoz. Z Bormia jedeme údolím a užíváme si výhledy před nástupem do průsmyku Gavia. Ten je jen o sto metrů nižší, než Stelvio. Je jen mnohem užší a potkat tu auto je opravdu nepříjemné. Začíná tu samozřejmě taky nájezd cyklistů s ohledem na to, že se tu jezdí Giro. Nahoře na průsmyku jsou samozřejmě nádherné výhledy i dobré kafe. 

Dolů je potřeba si hlídat brzdy. MT brzdí výborně motorem, čehož se snažím maximálně využít a smrad z přehřátých brzd se nás netýká. Passo Gavia je moc pěkné na výhledy, ale dobře se tu nesvezete. Průsmyk je plný cyklistů, aut a občas někdo dostane super nápad sem vyrazit karavanem. Díky úzké silnici je velmi těžké někoho předjet a vyhnout se.

Dál už je to ale jiná písnička. V podstatě hned po sjezdu z průsmyku Gavia pokračujeme na Tonale. Tam se jede po široké silnici s otevřenými zatáčkami a dá se tu jet opravdu naplno. I MT je tu o poznání víc nadšené. Boční kufry jsme nechali na hotelu a s lehkou motorkou si užíváme průsmyk. Nahoře je hromada restaurací, kde se dá zaparkovat a pozorovat okolní ruch. 

Z Tonale sjíždíme do údolí a pokračujeme do Merana. Bereme to ale znovu zatáčkami přes městečko Lana. Celé údolí je plné jablečných sadů a jsou tu krásné zatáčky v zalesněné krajině. Z Merana bohužel musíme pod Stelvio znovu po státovce, kde na nás čeká kromě provozu taky úmorné vedro. Kilometry se vlečou, ale jinudy to nejde. Jediná kratochvíle po cestě je předjíždění aut. 

Odbočka na Stelvio nás ale nakonec vysvobozuje a my ženeme MT do dalšího kopce. Motor má síly dost, i když samozřejmě každý koník se hodí. Stelvio ale není ani tak o výkonu, jako o ovladatelnosti. Zejména v ostrých vracečkách, kdy musíte kombinovat spojku, plyn a ještě sledovat, kdo jede zvrchu to není snadné. Musím říct, že jsem si nahoře celkem oddechl. Zejména řidiči aut často přeceňují své schopnosti a jedou často dost nebezpečně. 

Na průsmyku na to ale s přehledem zapomenete. Výhledy do údolí na zatočenou silnici, výborné klobásy, zbytky sněhu, tohle za to prostě stojí. Ale pokud máte rádi rychlou jízdu zatáčkami, tak tohle prostě vynechte. 

Dolů už sjíždíme na pohodu, fotíme vodopád, snažíme se neshodit do údolí žádného cyklistu a za chvíli jsme zase v Bormiu a přes stejný průsmyk se vracíme do Livigna. Večer toho máme plné zuby a místo původně plánované cesty přes průsmyk passo Rombo plánujeme cestu přes Švýcarsko. 

Ta se nakonec ukázala jako luxusní volba. Z Livigna vyjíždíme přes průsmyk Bernina. Nahoře je krásné jezero a vede tudy legendární železnice. Pokračujeme až do Svatého Mořice pro pár fotek a pohledy. Pak už pomalu opouštíme nejvyšší štíty a sjíždíme směrem do Rakouska. Údolní silnice podél řeky Inn je nádherná, dá se tu jet svižně a je to příjemné zpestření. V Rakousku přespáváme kousek od města Imst. 

Domů přes Ga-Pa

Poslední den už byl hodně o přejezdu, ale i tak nás ještě čekalo trochu zatáček a hor. Z Imstu sjíždíme do Německa a přes Garmisch Partenkirchen pokračujeme do údolí. Zajímavé je, jak hory najednou skončí a vy jste na placce. Pak už jen dálnice, pohodový průjezd Mnichovem a za pár hodin jsme doma. I na dálnici se to s MT dá, jediné, co mi vadí je tempomat, který funguje jen do 130 km/hod. A to prostě není dobrý. MT má pohodovou cestovku 150, kterou můžete v Německu na dálnici bez problémů držet. I když už jsme si přes aplikaci mohli nahrát upgrade palivové mapy, 

na tomhle ještě CFMOTO nezapracovalo. Jinak se ale ukázalo, že MT je plnohodnotné cestovní enduro, se kterým můžete polykat kilometry, projíždět průsmyky a večer z něj slezete relativně svěží. Upřímně me motorka v Alpách překvapila a ukázala, že si s ní můžete jízdu opravdu užívat kdekoliv a kdykoliv. 

Pohled spolujezdce

Na MT se mi jede velmi pohodlně. Díky topcase s opěrkou a dostatečně širokému sedlu je jízda pro spolujezdce velmi komfortní i na delší přejezdy. Při předjíždění a zrychlení vím, že mě topcase podrží a nemusím viset na řidiči celou cestu. V zatáčkách je motorka obratná a zvládáme i s kufry náklony bez toho, že bych měla pocit, že vypadnu. 

Při dešti dobře funguje aerodynamika a na spolujezdce voda skoro nejde. Což teda neplatí, když je voda po ráfky a na dálnici se pro sníženou viditelnost ploužíte 40 mezi kamiony. To už se můžete spoléhat jen na kvalitní oblečení a membrány. I tady ale jsme neměli problém a ani jednou jsem neměla pocit, že by stroj nebyl pod kontrolou. CFMOTO celkově po celou dovolenou byl příjemnou motorkou, kam se v pohodě vejdete v tandemu a to jak do sedla, tak i do kufrů :)